Sedím se strýcem u oběda v rozpálením letním Bělehradě. Okna, dveře vše do dvora dokořán otevřené. Je již po třetí hodině skoro čtyři odpoledne. Je to již dávno, kdy se v Srbsku obědvalo pozdě, až chlapi přišli z práce. Strýc se opřel do opěradla rozvrzané židle a zasnil se „Češi byli v Bělehradě vyhlášenými uzenáři. Taková pražská šunka to bylo něco. Nebo párky...“.

Vždy si na to vzpomenu, když v Praze v obchodě kupuji s nedůvěrou párky a vzpomenu si na ty bělehradské. Byly a jsou výborné. Však se to srbští uzenáři naučili od Čechů a strýc jako inženýr chemie musel mít na jídlo a párky také čuch.

Za zakladatele české tradice uzenářství v Bělehradě je považován Bogoljub Rosulek (nejspíše Bohuslav Rosůlek), kterého do Bělehradu přitáhl italský výrobce delikates Carlo Perolo. Ital zde po roce 1860 zakládal svůj obchod s delikatesy na rohu dnešních ulic Knez Mihailovy a Sremské. V jedné části obchodu prodával cukrárenské výrobky a v druhé uzeniny mezi nimi také populární maďarské salámy a pražskou šunku. Byl on, kdo naučil Bělehraďany na párky a klobásky. Vše šlo natolik na odbyt, že si otevřel v Knez Mihalově restauraci „Hajduk Veljko“, do které Rosůlek vkročil v roce 1887 coby uzenář.

Dlouho se zde neohřál. Když poznal, jak Srbům chutnají párky, zatoužil po vlastním podnikání. Zakoupil vozík, kotel, řádnou porci masa ke zpracování a vykročil s vozíkem, s tehdejším „fast food“ do Bělehradských ulic. Byl vidět, jak obráží restaurace, míjí jednu ulici za druhou a nabízí z horkého kotle párky s křenem. Párky praskaly sotva se vložily do úst, dráždily svojí chutí na jazyce konečky chuťových pohárků a pálily nosní dírky křenovou vůní. Pověst o českém uzenáři se šířila Bělehradem, lidé ho vyhledávali v restauraci „Hajduk Veljko“. Marně, to již byl uzenář Rosůlek tak zvaně za vodou a s naditou portmonkou zakoupil krámek v Cařihradské ulici.

Co osud nechtěl zadíval se do sličné selky z Male Krsne, kterou převzal od jiného Čecha, a to i s malým chlapcem Kostou. Obchod se rychle stal díky českým párkům a křenu známým a přibyly k nim debrecínské nebo frankfurtské párky, také pařížský salám nebo zdejší specialita srbské klobásky plněné cibulí a paprikou. Když k tomu přičteme pražskou šunku nebo hovězí jazyk, to vše sušené ve větru bělehradské „košavy“, není divu, že dostal od místních lidí titul krále párků a uzenin.

Nic netrvá věčně, tak ani sláva českého párkaře. Na scénu přichází domácí uzenář Laza Lazarević zvaný „Šváb“, který otvírá podnik na výhodně položeném Divadelním náměstí v blízkosti dnešního Náměstí Republiky. Nastala klobásová a párkařská válka. Rosůlek prodával dvanáct párků za dinár, ale Šváb přišel s dvaceti párky za dinár. Jasně, kvalita musela jít dolů. Také se ukázalo, že Šváb zpracovával kradené maso a šel za katr.

Zatímco šváb seděl v lochu, Rosůlek prosperoval a kupoval, na co přišel. Například koupil dům vedle hotelu „U Zlaté Prahy“. Někdo říká, že se nakonec odstěhoval do Čech a někdo tvrdí opak. Pravdou je, že jeho řemeslo převzal nevlastní syn Kosta, ostatně byl polovičním Čechem, tak aby mu uzenářství nešlo.

V řemesle českého uzenářství pokračoval v Bělehradě také Josef Šmejkal, který nejprve u Rosůlka pracoval jako mistr. Navíc zde jeho bratr Jovan měl vlastní obchod s uzeninami. Osud si opět pohrál a dcera Josefa Šmejkala se zamilovala do nevlastního syna Rosůlka Kosty a v Bělehradě se spojily české uzenářské rody.