Předchozí článek (viz https://1url.cz/rrSzU) vzbudil velký ohlas. Jak najít příčiny a možná východiska zůstává otázkou!

Třiatřicetiletá Srbka žijící ve Švédsku popisuje na webu Quora své vzpomínky z dětství. Žila v části nejmenovaného města v místě s převažující přistěhovalci z bývalé Jugoslávie. Šla si hrát s dvěma chlapci ze sousedství, kteří pocházeli z Bosny. Otec chlapců byl veterán z války a měl nějaké problémy.
Srbka dále píše: „Když viděl nás, zapojil se jakoby do hry, že já budu brankář a on, že bude kopat penaltu. Stála jsem v bráně, on si položil míč, pozorně si ho prohlížel, pak branku a jeho synové to vše sledovali. Přemýšlela jsem, proč mu trvalo tak dlouho, než kopl do míče. Pak se rozeběhl, kopl a to dost opravdu tvrdě. Míč mě přesně zasáhl do obličeje. Upadla jsem, vstala a běžela domů. Nemyslím si, že při střelbě tak náhodně trefil obličej sedmileté dívky. Obličej mi otekl a moje máma si z toho nic moc nedělala, jen si promluvila s jeho ženou. Otec těch dvou chlapců, když jsem šla ze školy otevřel okno a křičel, že mě zabije. Odstěhovali jsme se do Stockholmu a v roce 1999 probíhalo bombardování Srbska. Poprvé si uvědomuji, že jsem Srbka a že jsme nejhorší lidé na světě. Táta mi vysvětluje, co se děje, abych byla opatrná. Bojím se. Spolužáci se mě ptají a mají spoustu otázek. Běžím o závod ze školy a někdo křičí „zasraný Srbové“.“

Řeknete možná: obyčejný příběh ze života, ale pod ním se rozproudila debata.
Odepisuje někdo, zřejmě Srb s pseudonymem Demgone: „Existuje prastaré umění, jak se s tím vypořádat. To říká, dej tomu čas a vykašli se na to... Měl jsem hodně zkušeností s muslimy, Bosňáky, Chorvaty, Albánci a vždy k nim přistupuji jako k přátelům. Ani se nezmiňuji o věcech, které nás oddělují, jako je náboženství nebo etnická příslušnost... Buď hrdá na sebe jako člověka a požaduj, aby se s tebou tak jednalo, a to s respektem a důstojností bez ohledu na to, odkud jsi. Nedávej najevo strach. Přeji hodně štěstí.“
Je zde také příběh muslima z Kosova, jmenuje se zkratkou Gappy a píše:
„Jsem Kosovský Albánec a souhlasím s tím, jak se chovat k ostatním. Nevím, proč se tolik lidé starají o náboženství nebo etnickou příslušnost. Dědeček byl ve válce zavražděn nějakými špinavci - vojáky. Ale proč bych měl mít zášť vůči každému, kdo má s nimi stejný etnický původ? Dva z mých nejbližších přátel jsou Srbové. Lidi šokuje, když jim řeknu, že moji nejbližší přátelé jsou ze Srbska. Co je na tom špatného? Spáchali moji přátelé genocidu? Sakra ne! Jsou to normální lidé z krásné země jménem Srbsko. Přeji si mír na Balkáně. Představte si, že spolupracujeme a budujeme místo, na které můžete být hrdí. V našich zemích by mohlo být tolik cestovního ruchu, a přesto jsou zde lidé rozdělení minulostí. Do té doby musíme vydržet tu nenávist, kterou lidé šíří kolem. Odpustil jsem minulost Srbsku a doufám, že Srbové dokáží odpustit těm Albáncům, kteří nenávidí každého Srba.“

Nemyslete si, že jde jen o jakési výjimečné nářky a vzplanutí mysli na internetu. Autor těchto řádků měl příležitost v Praze toto vše zažít. Na střeše našeho domu pracoval pokrývač a bylo mi divné, že málo mluví. Skoro vůbec. Oprava střechy trvala dlouho, nevydržel to a zeptal se: Nejste od nás ´dole´? Myslel z jihu. Říkám: „Ano“. Pomalu začínal vyzvídat odkud. Tak se mu ulevilo. Od té doby byl nejhalasnější a nejupovídanější. Mně by ale bylo jedno, i kdyby byl Albánec nebo Bosňák. I toho jsem zažil, rozuměli jsme si u kávy z džezvy.


TEORETICKÁ ÚVAHA
Americké periodikum Foreign Policy lze považovat za uznávané médium. Někoho, kdo má doktorát na téma nacionalismus a náboženství z istambulské Galatasaray University lze také uznávat za experta. Autorka (mimochodem krásná žena) Riada Ašimović Akyolová přispívá do uvedeného periodika, mimoto do dalších médií The New York Times, Al Jazeera, The Nation a The National. Expertka se ve své úvaze zabývá překonáváním nenávistných ideologií z aspektu Srbska a hned v úvodu tvrdí, že je to obtížné, když „fanatismus je podporován ze samého vrcholu, jako je tomu v Bělehradě.“ Všímá si následujícího: „Uctívání válečných zločinců je smutnou realitou v Srbsku, ale také v Bosně, Černé Hoře a Slovinsku. V Chorvatsku graffiti vyjadřují nenávistná protisrbská hesla a oslavující fašismus.“ Prostě autorka konstatuje, že je to v bývalé Jugoslávii všude a všichni proti všem. Proto dává sice jen Srbům (což by mělo ale platit i pro ostatní v bývalé Jugoslávii) za příklad knihu „Learning From the Germans“ (Učit se od Němců) od americké židovské filosofky Susan Neimanové. Kniha, která vyšla v roce 2019, je připomínkou obrovského množství práce, kterou musí politici i obyčejní občané vykonat. Bohužel podle Ašimović Akyolové Srbsko zaspalo ve startu této práce. Autorka cituje doznání Střediska humanitárního práva v Bělehradě, které ve své zprávě píše: „Nacionalistická část intelektuální elity otevřeně bránila ty, kteří byli obvinění z válečných zločinů a významně tak přispěla k šíření narativu [Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii] jako protisrbského soudu.“ Ašimović Akyolová píše, že Srbsko nenavázalo na snahu dřívějšího prezidenta Tadiće z roku 2005, když na cestě do Srebrenice vzdal úctu nevinným obětem zločinu a řekl: „Musíme ukázat vzdálenost mezi občany a zločinci. Na tom závisí budoucnost Srbska.“ Bohužel projekt důvěry a spolupráce skončil, nikdo na Tadiće nenavázal. Proto může Ašimović Akyolová napsat a srovnávat nesrovnatelné, to je Srby a Němce: „Němcům trvalo dlouho, než převzali odpovědnost za holocaust a nacismus, a mnozí stále odmítali přijmout odpovědnost za zlo spáchané jejich jménem.“
Zatím v Srbsku chybí jako v Německu „Nestbeschmützer“ (česky - ti co kalí do vlastního hnízda), což byli umělci a intelektuálové, kteří tvrdošíjně se snažili napravovat německý pohled. To je pohled Ašimović Akyolové, která zapomněla ale na to, že s tímto přístupem by měli přijít také ostatní, to je Chorvaté, Bosňané, kosovští Albánci. Potom by to šlo snadněji a lépe.